Loď je bezpečná v přístavu, ale pro to nebyla vybudována

Břeclavská Fosfa je ukázkou společnosti, která se za necelé čtvrtstoletí dokázala proměnit z víceméně krachující postsocialistické a rozložené firmy ve světovou špičku. Sbírá jedno ocenění za druhým, patří mezi globální lídry svého oboru a určuje trendy. Za touto proměnou stojí její majitel a ředitel Ivan Baťka a tým jeho spolupracovníků.

Když jste do Fosfy v roce 2002 přišel, určitě to nebyla továrna s vizí, spíš „barák na odstřel“, jak zpívá v jednom songu Michal Prokop… Přesto jste do ní vstoupil. Měl jste tehdy vy svou vizi?

Neodpustím si vzpomínku, kterou mi i po letech někteří připomínají. Je trochu ironií, že mnozí významní podnikatelé a firmy, které jsou dnes našimi konkurenty, často vzpomínají na to, jak se tehdy byli ve Fosfě podívat. Všichni zcela jasně viděli, že nemůže přežít, že to je podnik, který nemá smysl kupovat, protože je skutečně na dně. A ani na trhu, z hlediska zákazníků, pro tehdejší Fosfu nebylo místo – byl saturovaný. Jediný rozdíl mezi mnou a jimi byl, že oni to věděli a já tak ne. Kdybych to věděl, asi bych došel ke stejnému závěru, totiž že je čirý nesmysl ji kupovat.

Jenže na mě se obrátila mezinárodní banka Goldman Sachs, které se firmu nepodařilo prodat, a nakonec oni i já jsme měli ve Fosfě největší pohledávky. V čase před tím jsem Fosfě dodával surovinu, takže jsem tam měl svoje peníze – a ty jsem chtěl zachránit. První motiv tedy nebyla žádná vize, ale pragmatismus. Prodal jsem část Rádia Impuls, peníze vložil do Fosfy a začal od píky. To je celé tajemství.

Jediný driver mého rozhodnutí byl, že jsem byl dostatečně mladý, nebál se výzev a viděl jsem, možná jako jediný, PERMANENTNÍ TRANSFORMACE JE ODVAHA A PÍLE podstatný detail – totiž že fosfor nemá substitut. Je základním elementem, který člověk, příroda i planeta potřebují k tomu, aby mohly existovat. Když se létá k cizím planetám a zvažuje se jejich osídlení, hledá se fosfor. Tak jsem si říkal, že když tu je taková výjimečnost, že snad společně se spolupracovníky z Fosfy něco vymyslíme, že najdeme způsob, jak vytvořit podnik, který bude skutečně sloužit svému zákazníkovi a svému účelu.

A vstoupil jsem do Fosfy jen pár dní předtím, než měla být rozřezána na šrot, jak se to stalo mnoha jiným českým fabrikám. Paradoxem bylo, že jsem udělal pravý opak toho, co Fosfě v té době radila nejmenovaná banka: Ta nabádala zastavit výrobu na bázi fosforu a rozjet ve velkém výrobu krmných fosfátů. Já jsem výrobu fosfátů naopak zastavil, protože jsem v nich neviděl přidanou hodnotu, a začali jsme rozvíjet výrobu kyseliny fosforečné v potravinářské kvalitě a koncentraci, které nikdo nevěřil.

Všichni poradci, chemici i výrobáci říkali, že v koncentraci, kterou jsem chtěl, kyselinu nikdy nevyrobíme. Bylo relativně těžké, abych je jako nechemik přesvědčil, že to dokážeme. Vyrobili jsme ji. A většinu těch chemiků jsem musel propustit. Následně jsem se rozhodl pokračovat ve vertikální integraci a začali jsme vyrábět i esenciální směsi pro potravinářský a farmaceutický průmysl. A to je cesta Fosfy i dnes – snažíme se neustále vyvíjet nové a nové produkty s vysokou přidanou hodnotou. Protože to je vedle růstu znalostí a kvality lidí jediná cesta, jak dlouhodobě obstát ve světové konkurenci.

V rozhovorech často zmiňujete současnou cestu Fosfy jako permanentní transformaci. Je to strategie, k níž jste došel až jako její majitel? Vychází to z vašich oblíbených baťovských principů a idejí? Je filozofie nebo dokonce svým způsobem váš způsob života?

Možná právě ta poslední varianta. Já se dlouhodobě inspiruji přírodou – a spousta moudrých lidí už před Baťou řekla, že v přírodě život rovná se pohyb. Nehybnost znamená smrt. Když to promítnete do podnikání, platí to úplně stejně. Pokud neudržíte firmu v pohybu, pokud neudržíte v pohybu lidi a nedokážete se adaptovat na permanentní změny, zanikáte. Jakmile opakovaně děláte totéž, tak se vlastně nevyvíjíte a přirozeným způsobem hynete. Proto se neustále snažím vnášet do podniku změnu. Ne za každou cenu, to v žádném případě, ale aby firma byla zdravá a silná, musí být v pohybu a neustále jít dopředu. A spolu s ní její lidé, kteří jsou její součástí.

Nicméně dnes se o změnách mluví jako o hrozbě a firmy volají po stabilitě…

Víte, já si nemyslím, že by byznys potřeboval stabilitu. Byznys se musí vyvíjet stejně jako člověk. Jestli mluvíme o stabilitě, máme na mysli spíš predikovatelnost ekonomického, právního a hospodářského prostředí. Ale to neznamená stabilitu ve smyslu neměnnosti. Kdekoliv přednáším, rád předávám zdarma jeden dar, který mi kdysi věnoval prezident Kaizen Institutu, pan Masaaki Imai, který bohužel už není mezi námi. Když byl před lety u nás ve fabrice – tehdy jsme ještě pořádně nevěděli, jak ty věci dělat – ptal jsem se ho, co bych měl udělat, aby ta fabrika byla jednou tím, co jsme si vytkli za cíl, tedy světovou extratřídou. A on mi řekl: „Ve vaší firmě není cítit víření.“ Poradil mi, že pokud chci cokoliv změnit, musím jako první změnit prostředí. Protože změna prostředí vede ke změně chování lidí a ta následně ke změně celé kultury firmy.

A to je neustálý pohyb – po dosažení každé úrovně musíte jít zase dál a výš. Pokud ve Fosfě dělám něco systémově, je to právě změna prostředí. Na jedné straně máme plně automatizované provozy bez lidí, vedle toho opravujeme všechny budovy a v některých budou třídy pro vzdělávání v rámci našeho projektu Fosfa Edu. Budou v nich sedět studenti technických oborů a v duchu modelu Learning by doing budou přímo – my říkáme „na gembě“ – uprostřed dění.

Dnes chodí do Fosfy spousta středních a vysokých škol, dohodli jsme se i na spolupráci se základními školami. A přidám perličku – máme ve firmě vlastní školku pro děti spolupracovníků, a vedoucí učitelka mě požádala, zda bychom nemohli nějak zařídit, aby se školka mohla jít podívat do školy. Protože děti se bojí, co je ve škole čeká. Shodou okolností jsem měl zrovna na návštěvě pana ředitele základní školy s jeho zástupkyněmi, vzal jsem je do naší školky a oni byli tak nadšení, že hned na místě začali vymýšlet program, který pro naše děti připraví.

Vzniká pohyb – ne proto, že ho Baťka nařídil, ale proto, že vzniká sám od sebe, přičiněním lidí kolem mě, kteří chtějí dělat práci, která jim dává smysl. To je moje určité životní naplnění, když vidím okolo sebe spoustu lidí, kteří začínají svět vnímat podobně a jsou aktivní. To víření není můj příkaz, ale jejich osobní postoj. To je to, co mělna mysli Masaaki Imai. Upřímně – co mě může potkat hezčího?

Vy jste známý tím, že každého, koho Fosfa přijímá, chcete vidět osobně. Poznáte, že člověk takzvaně patří do Fosfy? Podle čeho?

Ve Fosfě máme čtyři hodnoty: respekt, úctu, disciplínu a vzájemnou důvěru. A důvěra je hodnotou nejvyšší. Je nejvyšší hodnotou v rodině, ve společnosti i ve firmě. Stephen Covey říká, že důvěru můžete mít jen tehdy, pokud jste důvěryhodný. A důvěryhodný můžete být pouze tehdy, pokud máte charakter a odbornost. Čili první kritérium u nás je charakter.

Není jednoduché ho poznat, samozřejmě – lidi poznáme až podle toho, co dělají, ne podle toho, co říkají. Ano, říká se, že náš náborový systém je náročný. Nemyslím si to. Asi je náročnější než u řady firem, ale s těmi se nesrovnáváme. Skutečně náročný byl nábor u Baťů – my nemáme ani desetinu toho, co měli oni.

Dívám se i na energii lidí, protože pokud člověk nechce, je zbytečné ztrácet čas. Ale když chcete, v krátkém čase si zdokonalíte i odbornost. Mám ve firmě spoustu mladých spolupracovníků, kteří nastoupili po škole a dnes jsou z nich ředitelé, na nichž firma stojí. A mám pořád neuvěřitelně schopné mladé lidi. Pokud se dnes zatracují, není to správné. Procento mladých schopných lidí je stále na stejné úrovni – Gaussova křivka platí. A nezáleží vůbec na tom, jaká je úroveň nezaměstnanosti. Za Bati byla třicet procent a tehdy říkal, že nejlepší lidi musíte hledat se svíčkou.

Určitě se vás často ptají, jaká nejdůležitější rozhod nutí jste za těch více než dvacet let ve Fosfě udělal. Já se zeptám jinak. Které rozhodnutí bylo nejodvážnější? A co by se stalo, kdybyste tu odvahu tehdy neměl?

Asi největší odvaha byla, když jsem přišel a řekl, že do čtyř měsíců zastavujeme výrobu, která tvořila dvě třetiny našich tržeb.

Byl jste si tehdy jistý?

Vůbec. Ale věděl jsem jedno – že nemám jiné řešení. A že pokud to neudělám, nemáme budoucnost. A to jsem asi dvakrát zopakoval. Myslím, že jedno z mých posledních takových rozhodnutí bylo to, kdy už jsme byli v centrální Evropě největším výrobcem privátních značek pro řetězce. A já jednoho dne pochopil, že to nenaplňuje vize, nesplňuje naše hodnoty, těch našich 5P, která znáte… Tehdy jsem se rozhodl, že privátní výrobu zruším absolutně a hned. Vyráběli jsme tehdy skoro 28 000 tun produktů pro privátní trh a dodávali je do mnoha zemí v Evropě, včetně Anglie. A já jsem se rozhodl to celé zastavit a začít úplně od nuly s naší značkou FeelEco, která byla nová a nikdo ji neznal. Každý by vám řekl, že to nemůžeme přežít.

Přežili jste a rostete…

Možná mám jednu výhodu – pro mě ta rozhodnutí ve Fosfě nebyla poprvé. Když jsem zakládal Rádio Impuls, lidé, kteří oboru rozuměli, se mi smáli, že člověk, který nerozumí rádiu, chce dělat rádio s českou hudbou. Dávali mi méně než tři měsíce. Byl jsem tehdy dost paličatý, řekl jsem si, že to zvládnu, a věřil jsem, že v analýze nemám chybu. Navíc jsem měl okolo sebe skvělé lidi, kteří své práci rozuměli, měli nadšení a znalosti, a i díky nim to dopadlo tak, že nakonec jsme byli nejposlouchanějším rádiem v ČR.

Dnes mám mnohem větší pokoru – to přichází asi až s lety. Ale i s pokorou musíte mít odvahu. Můj dědeček byl poměrně významný podnikatel před nástupem komunismu, připravil rodinu k emigraci, a nakonec se ale rozhodl zůstat. Rodina to odnesla, on skončil v dolech a ve vyhnanství… Bylo to těžké období pro něj i celou rodinu. Nikdo si neumíme představit, co prožíval. Ale on nikdy nezahořkl.

Nám vnoučatům nechal svou knihu a odkaz. Na úvod je v ní napsáno, že člověk musí mít odvahu začít každý den nový život. Dnes mu konečně rozumím. Loď je bezpečná v přístavu, ale proto nebyla vybudována.

To jste mě hezky posunul… Myslím, že nejen Břeclav vidí, jak se za těch třiadvacet let změnila Fosfa. Ale jak se za ten čas změnil Ivan Baťka? Co jste se o sobě dozvěděl díky Fosfě?

Už opravdu chápu, že nic nevím. K tomu dospějete časem – čím jdete dál, tím víc se vám otevírají obzory a s pokorou zjišťujete, co všechno nevíte. A není to jen pokora. Je to i určitá panika a strach – protože zjistíte nejen to, co nevíte, ale i to, co všechno se už nikdy nestihnete naučit. Ale pohyb znamená i nepřestat se učit.

Dá se podstata permanentní transformace shrnout do jedné věty?

Odvaha a píle. Nebo Umění výjimečnosti.